Architekt spojení Škody a VW
Příběh Hanse Ericha Holzera je vzpomínkou na člověka, jehož životní osudy jsou v České republice, k naší škodě, málo známé. Narodil se 29. 6. 1929 v Jablonci nad Nisou.

Otec Leo Holzer (* 14. 9. 1900, Benešov) vystudoval obchodní akademii a začínal u spediční jablonecké firmy Schenker. V roce 1929 byl jmenován ředitelem pobočky v Hradci Králové, kam z Jablonce dojížděl. Leův otec zemřel za světové války a čtyři děti vychovávala maminka Marie v Benešově, v domě na náměstí, kde měli koloniál.
Maminka Elsa, roz. Fischerová (5. 9. 1902, Jablonec nad Nisou), se cítila být spíše Rakušankou, na rozdíl od tatínka, který byl Čech a nechtěl mít s Rakouskem nic společného. Maminka mluvila doma německy, česky uměla špatně, tatínek mluvil česky a plynule německy. Spolu mluvili německy, Hanuš s tatínkem česky. Dědeček Viktor Fischer (* 13. 3. 1869, Uhlířské Janovice), svérázná postava, měl v Jablonci veliký dům a v něm obchod s textilem a galanterií v Podhorské ulici. Byl každým coulem rakouský voják. S babičkou Olgou bydleli v prvním patře. Hanuš Holzer vzpomíná, že když byla zima, dědeček nechal klempíře Hansorga vybudovat na zahradě ledovou dráhu pro děti. Ten pro Hanuše vyrobil i hasičskou přilbu.
Rodina nebyla ortodoxně věřící, dodržovali jen svátek jom kipur (den smíření na přelomu září a října), šábes o sobotách už ale ne, zato měli na Vánoce stromeček. „Než jsem se narodil, rodiče bydleli v pronajaté vile na okraji Jablonce, poté jsme se nastěhovali do druhého patra domu Fischerů, rodičů mé maminky.“ Hanuš prožil spokojené dětství v zajištěných poměrech a uchoval si na ně mnoho krásných vzpomínek. Nejen na babičku, ale zvláště na dědečka. Vychovávala ho chůva. Do školy ho na dědečkovu přímluvu vozila mlékařka na kozlíku svého vozu.
Hanuš chodil do německé školy. „Byl jsem takové nevýrazné dítě, ničím jsem nevynikal.“ Úkoly s ním dělala maminka, která byla velký pedant. Než se odstěhovali z Jablonce do Prahy, nikdy ve škole nepoznal antisemitismus.
Hanuš měl rád maminčinu nejstarší sestru Bertu Neuwirthovou, provdanou za obchodníka Artura Neuwirtha (* 7. 11. 1882, nepřežil Osvětim), zástupce francouzské firmy Jajteles. Bydleli také v jablonecké Podhorské ulici a měli dceru Ilse (* 20. 1. 1925, nepřežila Osvětim), která byla starší než Hanuš. Kdykoli se potkali, vzala Hanuše do hračkářství, kde si mohl vybrat, co chtěl. Teta Berta bohužel ve 35 letech zemřela na leukémii. 
V roce 1936 se rodina odstěhovala do Prahy, stejně jako strýc Otta. Tatínka jmenovali prokuristou u firmy Schenker, která sídlila Na Příkopě. Rodina získala podnájem v novostavbě na Letné, v ulici Malá Vinařská 4 (dnes Vinařská). Hanuš rád chodíval za strýčkem Ottou do kanceláře, odkud fascinován sledoval dopravní novinku – semafor. Než se rodiče zabydleli v novém bytě, dal otec Hanuše ke své sestře Valerii Maříkové. Provdána byla za Jaroslava Maříka, majitele pily. Žili v Neveklově a měli dva syny, Jiřího a Pavla. V roce 1944 dostala jako Židovka ze smíšeného manželství předvolání k nástupu do sběrného a internačního tábora Hagibor v Praze. Díky jejich známému lékaři se podařilo, aby vzhledem k jejímu „zdravotnímu stavu“ nikam neodjela, a tak přežila válku v nemocnici na Hagiboru. Manžel Jaroslav žil sám, válku přežil. Syn Jiří (o čtyři roky starší než Hanuš) musel během války na nucené práce do tábora Klein Stein v Polsku, později byl v táboře v Osterode am Harz (vězněn tu byl i Ondřej Sekora). Válku přežil, stejně jako jeho bratr Pavel, který byl o měsíc starší než Hanuš, a tak spolu dva měsíce chodili do jedné třídy v Neveklově. Pavla za války vyhodili ze školy, tak dělal obchodního příručího. V neveklovské škole si Hanuš uvědomil, že je jiný – nejen svou češtinou, která se lišila od té místní, ale především tím, že byl kluk z města. Později sem často jezdil na prázdniny. Když nacisté za války vystěhovali Neveklov a jeho široké okolí, aby tu mohli postavit obří vojenské cvičiště zbraní SS, rodina se přestěhovala do Božkova u Mnichovic.
Hanuš také často jezdíval k další tatínkově sestře Olze Winternitzové (* 26. 11. 1892, Benešov). Její manžel Ing. Rudolf Winternitz (* 24. 9. 1882, Šebířov) byl známý pražský architekt, který mimo jiné postavil i dům na Letné, kam se Hanuš s rodiči přestěhoval. V Mladé Vožici měli luxusní vilu s bazénem, kde se Hanuš naučil plavat, když ho sestřenka Hana strčila do vody. Hana (* 22. 5. 1920) byla tzv. Wintonovo dítě a přežila v Anglii. Rodiče tolik štěstí neměli. Nejprve byli transportem Bd dopraveni do Terezína 4. 9. 1942, transportní číslo 852 a 853, a poté transportem Er do Osvětimi 16. 10. 1944, transportní čísla 760 a 759, kde byli zavražděni.
Hanuš začal v Praze chodit do školy ve Vinařské ulici, v ulici, kde bydleli. Spolužáci ho přijali, ale co ho zajímalo nejvíc, byla křižovatka na Strossmaye­rově náměstí. Mnichovskou dohodu nijak nepocítil. Zlom pro něj nastal až 15. března 1939. Rozhlas hlásil okupaci, ale Hanuš netušil, co si pod tím má představit. Pamatuje si, jak ho maminka okamžitě vzala tramvají do centra. Když vystoupili u Savarinu do sychravého středečního odpoledne, jely tudy kolony německých vojáků, až z toho šla tíseň. Praktická matka mu u firmy Hirsch v Železné ulici nakoupila oblečení do zásoby. Hanušovi skončilo šťastné dětství.
Tatínka hned po vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava vyhodili z práce. Hanuš v červnu 1940 ještě ukončil pátou třídu a měl jít na gymnázium. To byl ale problém. Řešením mělo být Arcibiskupské gymnázium na Bachmačském náměstí. Jakmile začal školní rok, bylo pro malého Žida po studiu. Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze vydala 13. září 1940 nařízení, že pražští Židé si nesmějí pronajímat volné byty, 19. září 1941 vznikla povinnost pro všechny Židy starší šesti let nosit na oblečení viditelně žlutou hvězdu, nápisy „Židům vstup zakázán“ se staly všudypřítomnými. Výnosem říšského protektora ze 7. října 1940 bylo stanoveno, že k užívání nemovitostí uvolněných po Židech je nutný souhlas Ústředny, což vedlo k masivnímu vyklízení bytů ve prospěch německých zájemců. O třípokojový byt Holzerových měl zájem jeden Němec, kterého maminka přesvědčila, aby jim posečkal, než najdou náhradu. Mezitím byl 10. října 1940 vydán zákaz stěhování bez povolení a Židé z oblasti Velké Prahy nesměli opustit obvod svého bydliště ani se bez souhlasu Ústředny přestěhovat. Hanuš nějaký čas chodil do židovské školy v Maiselově ulici a po jejím zrušení docházel na soukromé hodiny a judo. Tatínek v zimě 1940/1941 musel chodit odklízet sníh. Silným zážitkem byly pro Hanuše desáté narozeniny, k nimž i v tak vyhrocené době dostal zmenšenou verzi závodního kola s přehazovačkou Čenkov od žižkovské firmy Soukup. Rodina našla nový podnájem v podobě jedné místnosti na Vinohradech v Mánesově ulici 34 u vdovy Kotrabové. Přebytečné zařízení uskladnili ve vile strýce Winternitze, ale během války vše zmizelo. Hanušovi rodiče tehdy s hořkostí vzpomínali, jak tatínek získal tři povolení k vystěhování do Jižní Ameriky, ale maminka nechtěla kvůli svému starému otci Viktoru Fischerovi odjet.
Transport H z Prahy 30. 11. a transport G z Brna 2. 12. 1941 přivezly do Terezína první rodiny Židů. Hanuš na výzvu Židovské obce chodil pomáhat předvolaným do transportu. Zakrátko zjistil, že předvolaným rodinám v těchto vypjatých chvílích spíš překáží, a nechal toho. Vzpomíná ale na jednoho muže, který mu věnoval svoje kapesní hodinky Doxa. Opatroval je do svých posledních dní jako památku na onoho muže. Holzerovi dostali výzvu k transportu do terezínského ghetta zanedlouho. Nastalo horečné balení a rodina řešila dilema, komu svěřit rodinné cennosti. Část cenností svěřili Maříkovým, část asistentce zubního lékaře Vaněčka, který měl za ženu tatínkovu sestřenici Valdu. Od Maříků se jim po válce vše vrátilo, od asistentky nic. Přestože tatínek nebyl nijak slabý, donést 27. 1. 1942 dva kufry a batoh na shromaždiště byl pro něj nadlidský úkol. Od října 1941 sloužil za shromaždiště Židů Radiotrh Pražských vzorkových veletrhů. Jakmile vstoupili za plot, nastal nový režim. Nesměli opustit baráky, leželi se svými zavazadly a dozorující esesmany museli zdravit smeknutím pokrývky hlavy. Hanuš nechtěně nepozdravil a esesák mu přelomil přední řezák. Byli zařazeni do transportu V a z každého z nich se stalo pouhé číslo. Z tatínka 83, z maminky 84, z Hanuše 85 a z dědečka Fischera 86. Po třech dnech vyšli 30. 1. 1942 z baráků do tuhé zimy. Šli pěšky, po silnici na nádraží Bubny, na chodník Židé nesměli. Tady byli přepočítáni a nastoupili do soupravy s vagony třetí třídy. Cílovou stanicí v té době byly ještě Bohušovice, kde vystoupili do mrazivého dne. Byli opět přepočítáni a poté se obtěžkáni svými myšlenkami i zavazadly vydali pěšky směr terezínské ghetto.

Terezín
V té době město ještě nebylo ghettem. Židé byli zavíráni do vyklizených kasáren, která byla spojena koridory z dřevěných ohrad. Obyvatelé Terezína museli opustit město do 30. 6. 1942. Vysídlení se týkalo asi 3 500 obyvatel, což nařídil v únoru říšský protektor Reinhard Heydrich. Od 6. 7. 1942 se město změnilo na uzavřené židovské ghetto. Hanuš žil s maminkou v Hamburských kasárnách, v pokoji 115 v 1. patře, kam bylo vměstnáno asi 25 lidí. Maminka uklízela záchody. Dvakrát týdně dostávali čtvrtku chleba, 10 dkg cukru a proužek margarínu. K snídani bylo něco jako černá káva, kterou mohly pít i děti, ale pít se to nedalo. K obědu se na dvoře rozdávala jakási omáčka, jednou týdně bylo hašé z odpadového masa – ale byly to kalorie. Tatínek bydlel v Magdeburských kasárnách a měl na starosti ubytování vězňů v ghettu. Dědečka dali do Sudetských kasáren. Když v červenci 1942 vznikl v bývalé škole, objektu L 417 (dnes Muzeum ghetta), chlapecký dětský domov (Kinderheim), Hanuš se sem přestěhoval a vídal se s otcem i dědečkem. V každé třídě jich bylo 40, umývárna byla na chodbě, spali na třípatrových palandách, na každé posteli po dvou. Každá třída měla svého vedoucího či vychovatele, Hanuš vzpomíná na Arnošta „Šmudlu“ Klaubera (* 4. 4. 1921), tenistu, který přežil v Terezíně. Správcem objektu L 417 byl Leo Demner (* 17. 6. 1919) a vedoucím domovů Ota Klein (* 21. 2. 1921), oba přežili válku v Buchenwaldu. Hanušovu třídu 7 vedl Franta Maier (* 17. 5. 1922), který přežil v Gleiwitzu, pobočném táboře Osvětimi. Děti byly rozděleny podle věku do devíti tříd, vedených v českém duchu bez politického zaměření nebo mírně sionisticky. Navzdory přísnému zákazu probíhala i výuka, při níž vždy některý z hochů hlídal, jestli se neblíží nebezpečí. Hanuš měl volnost pohybu, večer mohl za maminkou i za otcem, anebo oni za ním.
Přeživší děti vzpomínaly po zbytek života na silný zážitek, kterým byla v ghettu dětská opera Brundibár Hanse Krásy (hudba) a Adolfa Hoffmeistera (texty písní). V ghettu měla opera premiéru 23. 9. 1943, naposledy se hrála 55. repríza v září (říjnu) 1944. Hanuš hrál a zpíval ve sboru. Hrál také fotbal na hradbách. Jednou pocítil silné píchnutí v zádech. Když ho maminka odvedla na ošetřovnu k pediatrovi MUDr. Hanuši Schaffovi (* 29. 6. 1907, zahynul v Osvětimi), lékař u něj zjistil zápal plic s tzv. exsudátem (hromadění zánětlivé tekutiny). „Měl jsem štěstí, že se tam o mě začala velmi obětavě starat sestřička Ilse Weberová“ (* 11. 1. 1903, zahynula v Osvětimi). Každý večer mu četla, přilnula k němu, nejspíš proto, že její starší syn odjel jako Wintonovo dítě do Anglie. Na léčbu nebyly prostředky, ale zabraly Priessnitzovy zábaly. V nemocnici strávil několik měsíců. Předčasné propuštění z marodky pro něj nevěstilo nic dobrého. S tatínkem byli zařazeni do transportu. Tehdy se ukázalo, jak zásadní význam mělo maminčino pracovní nasazení. V ghettu se „našla“ v roli skvělé uklízečky a patřila do úzké skupiny nepostradatelných pracovníků (nechodili do transportů). Když se matka přihlásila dobrovolně do stejného transportu, bylo jasné, koho by smrtihlavové v její osobě ztratili, snad proto Hanuše z transportu vyreklamovali. Tak se stalo, že jako jediný odjel transportem Ek do Osvětimi 28. 9. 1944 tatínek Leo Holzer, transportní číslo 428. Odjelo snad 2 499 vězňů. Tím jedním „chybějícím“ byl možná Hanuš, který věřil, že otec zahynul v Osvětimi.
Při detailním zkoumání archivů Památníku Terezín a Arolsenova archivu se mi podařilo objevit doklad o dalším osudu Leo Holzera. Byl deportován přímým transportem bez označení z KT Osvětim – Březinka do KT Dachau – Kaufering 10. 10. 1944, táborové č. 115116. Dožil se osvobození pobočného tábora Kaufering 27. 4. 1945 americkou 12. obrněnou a 103. pěší divizí. Dle záznamu opustil Dachau – Kaufering 29. 4. 1945. To, že se nevrátil k rodině, znamená, že mohl zemřít na cestě domů a jeho tělo mohlo být pohřbeno neidentifikováno. To se ale Hanuš Holzer nikdy nedozvěděl.
Když koncem roku 1944 odešel Hanuš z nemocnice a vrátil se do domu L 417, mnozí jeho kamarádi už nežili. Těm několika, kteří měli štěstí, zachránila život souhra šťastných okolností. Jedním takovým šťastlivcem byl Martin Mayer (* 19. 11. 1930), který spolu s několika příbuznými odjel unikátním transportem Ew 5. 2. 1945 z Terezína do Švýcarska (1 200 vězňů), transportní číslo 935. Toto „propuštění“ vězňů bylo výsledkem tajných jednání švýcarského prezidenta Jeana­‑Marie Musyho s říšským vůdcem SS Heinrichem Himmlerem, jedním z architektů a organizátorů hromadné likvidace Židů. Transportováni byli Židé z Protektorátu, Německa, Rakouska a Nizozemska – jednalo se o prominenty, osoby vyššího společenského postavení, vědce, profesory, lékaře, aby si Hitler vylepšil pověst na konci války.
Hanuš v heimu L 417 dlouho nepobyl. Po nedávných transportech v ghettu nezůstali skoro žádní muži a ubylo na devadesát procent dětí. Přestěhovali ho do domova L 414, jenž byl určen pro zbývající děti. Hanušovi bylo patnáct, musel začít pracovat. Nejdřív jako pomocník elektroinženýra Ing. Františka Rusta (* 6. 9. 1900, přežil v Terezíně). Vyráběly se tu drátěné kostry na stínidla lamp. Hanuš nebyl dobrým pomocníkem, tak se ho Rust zbavil. Přešel tedy jako pomocník k elektrikáři, který pracoval venku. Hanušovi v zimě 1944/1945 omrzly prsty. Dalším vedoucím byl Erich Spitz (* 27. 3. 193?, přežil v Terezíně), jeden z posledních čtyř kluků, kteří zbyli. „I z toho je zřejmé, že celé terezínské ghetto bylo ve srovnání s ostatními koncentračními tábory rekreační středisko. To nelze poměřovat třeba s Osvětimí. Jídla jsme měli málo a zmrzlé, ale nebyli jsme na kost vyzáblí. Mrzli jsme, ale ne hodiny nazí na apelplacu. Zkrátka dalo se přežít, pokud vás neodvezli v dobytčáku do plynové komory.“
Ve vedlejším domově L 416 bydlel kamarád Alfred Holzer (* 31. 12. 1929, přežil v Terezíně), se kterým se Hanuš potkal v nemocnici. Jeho otec byl v ghettu velitelem hasičů. Hanuš vzpomíná, jak byli s Alfredem ve sklepě jednoho z domovů a viděli, jak okolní sklepy zapaluje zástupce inspektora ghetta SS­‑Scharführer Rudolf Heindl, krutý a obávaný dozorce. Když zapálil hasičskou stanici, pan Holzer s několika muži běžel hasit i tam. Heindl na něho začal řvát a hákem na otevírání hydrantů mu vyrazil přední zuby. Hanuš vzpomíná také na návštěvu Červeného kříže v ghettu. Když si delegace zrovna prohlížela vypulírované ghetto, přijeli vězni z Osvětimi – vyhublí, zavšivení. Hnali je do sprch, ale vězni se báli, protože věděli, co znamenala sprcha v Osvětimi. „Jak je hnali ulicemi ke sprchám, delegáti Červeného kříže museli tu hrůzu spatřit. Vůbec je to nezajímalo.“ V Magdeburských kasárnách se na prostředním dvoře v neděli hrál fotbal. Mužstvo mělo sedm hráčů, protože hřiště bylo malé. Týmy tvořili kluci, co spolu pracovali, takže proti sobě hráli truhláři, elektrikáři, vedoucí a další. Ochozy byly vždycky plné, vždyť to byla velká zábava. „V ghettu nás hlídali esesáci, nebo lépe řečeno nás víceméně jen komandovali, protože odsud nebylo úniku. Na pořádek dohlížela Ghetto­‑Wache, složená z Židů v uniformách. Okraj Terezína hlídali četníci. Ti se dělili na dvě části – jedna s Němci táhla, druhá část nám pomáhala.“ Do ghetta nebylo možné dostat nějaké noviny, ale šířila se tu šuškanda od nově příchozích Židů, tedy dokud neskončili všichni v Terezíně.

Osvobození
Hanuš vzpomínal, jak v dubnu odvážely autobusy z ghetta dánské vězně a na cestu jim hrál na flétnu a bubínek. „Je zajímavé, že to ve mně nebudilo závist, jen divný pocit, částečně radost, že jim to utrpení končí, částečně lítost, že je ztrácíme.“ Evakua­ci zorganizoval švédský Červený kříž. Konvoj s přibližně 425 dánskými Židy odjel z Terezína 15. 4. 1945 v rámci humanitární akce „Bílé autobusy“ (Vita bussarna). Krátce nato začaly do Terezína přijíždět evakuační transporty z likvidovaných táborů Bergen­‑Belsen, Buchenwald, Flossenbürg i z jejich pobočných táborů. První velký transport přivezl do ghetta 20. 4. 1945 na 2 000 vězňů v zuboženém stavu. Těmito transporty přijelo do Terezína do osvobození více než 15 000 vězňů, kteří se připojili k původním asi 17 500 lidem žijícím v ghettu. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat. V ghettu vypukla koncem dubna těžká epidemie skvrnitého tyfu. Padlo jí za oběť 1 000–1 500 lidí. Režim v ghettu se ale začal uvolňovat. Němečtí strážní měli své starosti, kolem tábora projížděla německá vojska stahující se do Prahy. Strážní SS zmizeli z Terezína 5. 5. 1945 a v několika zbývajících dnech do osvobození Hanuš zažíval nový pocit – pocit volnosti. Těsně před osvobozením 8. 5. 1945 kolem 19. hodiny přiletěla do ghetta střela, která poničila dům Q 704. V jeho troskách zahynul rakouský plukovník a zranění utrpěl holandský generál – oba zde byli vězněni. O pouhé dvě hodiny později, ve 21 hodin, projel Terezínem první sovětský tank. Pro Hanuše skončilo terezínské období.
Z prvních příchozích si pamatuje lékaře z pražské Bulovky, kteří přijeli čelit tyfové epidemii. Byl vydán zákaz opustit město (karanténa). „Maminka se dobrovolně přihlásila, aby pomáhala zdravotníkům v tyfových lazaretech. Zůstala tam až do léta. Tatínka jsme už nikdy neviděli.“ Hanušovi bylo šestnáct, byl volný a jeho první kroky vedly za Maříkovými, kteří se z Neveklova přestěhovali do Božkova u Mnichovic. Ve starých šatech vyšel z ghetta a šel kolem nedostavěných plynových komor ke křižovatce na Litoměřice a Ústí nad Labem. Viděl, jak tři kluci, kteří byli stejně staří jako on, mlátí německého vojáka. Neměl proti nim šanci, přesto na ně vletěl a snad mu uvěřili, že to myslí vážně, tak se stáhli. Dál mu byl ten Němec jedno. „Jen jsem nechtěl dopustit, aby byl někdo, byť německý voják, trestán bez soudu.“ Stopl si auto a po dlouhé době se opět vezl vozem. Z celkem 81 členů široké rodiny přežili z maminčiny strany jen dědeček Fischer, bratranec Josef Seeger a z tatínkovy strany Maříkovi.
Hanuš došel k Maříkům, kde ho uvítala teta Valda, která se už vrátila z Hagiboru. Zůstal u nich přes prázdniny. Mamince přidělili jako navrátilci z Terezína byt U Smaltovny 17, kousek od Bubenského nádraží. Hanuš začal chodit do kvarty, ale škola ho nebavila. Místo toho rád sledoval provoz na křižovatkách. Ve školním roce 1947/1948 nastoupil na Benešovo gymnázium v Dejvicích. Moc tam nechodil, zato byl fascinován městskou dopravou na Můstku. Vypracoval řešení jeho provozu, který Praha přijala a realizovala. To byl Hanušův první velký úspěch. V sextě přestoupil do technické větve školy a nakonec i odmaturoval. Po prázdninách šel na stavařinu, obor doprava ještě neexistoval. Když měl postoupit do druhého ročníku, rektor byl proti. Nakonec musel ustoupit tlaku ministra Karola Bacílka, drsného stalinisty a Ministra národní bezpečnosti, který se za Hanuše postavil. Hanuš tedy studoval dál, ale ve druhém ročníku ho vyhodili. Odešel tedy na techniku do Liberce, tam ale do školy moc nechodil, protože tou dobou už pracoval na řešení dopravy na pražských křižovatkách u Prašné brány a na náměstí Republiky. Po úspěšné realizaci provozu na náměstí Republiky měl dveře otevřené dokořán. Byla 50. léta a být kamarád s režimem se vyplácelo. Dostal nabídku hodnost majora a stát se členem KSČ. Odmítl. To byl konec. Nástup na vojnu „odklonil“ díky maminčině známému lékaři. Nastoupil jako údržbář u obvodního stavebního podniku. Firma byla časem převedena pod Elektropodnik a později pod Dopravní podnik hl. m. Prahy. Hanuš byl oblíbený i nepostradatelný, uměl totiž sehnat i nemožné. V roce 1957 nastoupil do Kovoslužby. Ve volném čase organizoval velmi populární spanilé jízdy na mopedech. Na skútrech Manet dokonce vyrazil s přáteli do Anglie, kde reprezentovali na závodech skútrů ČSSR (1964 a 1966).
S budoucí manželkou Evou se seznámil v roce 1964 a v roce 1965 byli také v Anglii na skútru Manet 125 s přívěsným vozíkem. Pracoval v pojišťovně, kde prodával pojistky, a s Evou se oženil 26. 4. 1966. Když potřebovali peníze na auto, na které by si v ČSR nevydělali, odjeli do SRN – západního Německa a v Karlsruhe obsluhovali v restauraci nebo uklízeli v hotelu. Vydělali si na Fiat 600 D. Začátkem roku 1967 odešel Hanuš z pojišťovny do Velkochovu laboratorních zvířat, kde objížděl nemocnice, obchodoval s Vídní a pomáhal podniku plnit plán. Syn Petr se jim narodil v březnu 1968. Idylka skončila 21. srpna 1968 s příchodem bratrských vojsk a okupaci ČSSR Sověty. Po obědě v pátek 30. srpna naložil do auta věci, sunar a s manželkou Evou a malým Péťou vyrazil do neznáma, do emigrace, do Rakouska. Nakonec se usadili ve švýcarské Basileji. V emigraci se narodil jejich druhý syn Tomáš (v dubnu 1971).
Hanuš Holzer pracoval v pojišťovně Swiss National. Po sametové revoluci se do Prahy vrátil již 4. 1. 1990. Občanskému fóru pomohl opatřit novinový papír, starší psací stroje, a dokonce auta pro volební kampaň od koncernu VW. Tak se seznámil s doktorem Carlem Horstem Hahnem, předsedou představenstva koncernu Volkswagen (1926–2023). Po volbách v květnu 1990 premiér vlády ČR Petr Pithart nabídl Hanušovi funkci poradce (neplacenou). Zanedlouho mu zavolal pan Anton Konrad, šéf PR a komunikace koncernu Volkswagen, a řekl mu, že koncern má o Škodu vážný zájem. Carl Hahn, jehož otec se narodil v Nových Hradech, se silně angažoval v převzetí Škody. Odstartoval vznik firmy, na které dnes stojí česká ekonomika. Jednání německého koncernu s českou vládou obstaral tajemný muž v pozadí, Hanuš Holzer. Po řadě jednání se stát domluvil s koncernem VW. Více než deset let, od 30. 3. 1994, Hanuš úspěšně působil jako honorární konzul České republiky ve švýcarské Basileji, kde oficiálně zastupoval a prosazoval české zájmy. Hanuš Holzer zemřel v Basileji 29. 4. 2016, a je až s podivem, že jeho jméno není v Čechách známější. „Nikdy se přitom nepřihlásil o své zásluhy. Jen on sám ví, kolikrát překonal vzdálenost mezi Basilejí a Prahou, či přesněji mezi sídly velkých evropských firem a Českou republikou. Jak hodně se angažoval po povodních v roce 2002 v rychlé a velkorysé pomoci od obou basilejských kantonů. On by asi řekl, že neví, že to nikdy nepočítal, a mávl by rukou. To je celý on: nikdy nic svého nepočítal, a přitom nám dopomohl k dnešní prosperitě jako málokdo jiný.“ Petr Pithart

Pro Památník Terezín Luděk Sládek
zdroj: Muž mezi VW a Škodou, poděkování autorovi knihy 
PhDr. Janu Králíkovi; poděkování Mgr. Michaele Dostálové, 
vedoucí dokumentačního oddělení Památníku Terezín